Koncem měsíce února, po dlouhých měsících strávených na moři, zakotvila naše loď u břehu Číny. Byli jsme moc zvědaví, co nás v této daleké zemi čeká a už jsme se moc těšili na nová dobrodružství.
Než jsme se ale odhodlali vystoupit na břeh, přemýšleli jsme, co všechno o Číně víme. Ve skupinkách jsme diskutovali a lámali si hlavičky. Věděli jsme, že obyvateli Číny jsou Číňané, používají při jídle dřevěné hůlky a jedí nudle nebo rýži.
Zkoumali jsme mapu světa. Dozvěděli jsme se, že Čína leží na největším ze sedmi kontinentů a je to třetí největší země světa. Porovnávali jsme velikost České republiky a Číny a přišlo nám legrační, jak malinká naše vlast oproti Číně vlastně je.
A teď již tedy vzhůru na pevninu.
Jak vypadají obyvatelé Číny? Poznáme je? Zdá se to být lehká otázka, ale naše odpovědi nebyly jednoznačné. Nemohli jsme se shodnout na jedné z pěti fotografií žen. Stejným oříškem pro nás byla i čínština, vyslechli jsme ukázky čtyř světových jazyků, ale bylo těžké se rozhodnout, který z nich to je.
Abychom se alespoň částečně nepozorovaně vmísili mezi místní obyvatele, pustili jsme se do výroby čínského kloboučku. Ten tradiční je sice slaměný, my jsme však k jeho výrobě použili papír a klobouk jsme dotvořili podle fantazie. Někteří si jej pomalovali čínskými znaky, jiní zvolili techniku rozfoukávání tuše tak, aby tuš vytvářela dojem rozvětvených keřů, na kterých jsme barvou dotvářeli květy.
Se zaujetím jsme také zhlédli prezentaci o Číně. Přírodní krajina nás zaujala nás barevnost a rozmanitostí. Obdivovali jsme rýžová polička, velké vodopády i mohutné skalnaté pohoří.
Další naše kroky směřovaly k Himalájím - nejvyššímu pohoří světa a čekal nás náročný výstup nejvyšší horu světa. O Mount Everestu se říká, že je to hora tak vysoká, že ji žádný pták nepřeletí ani žádné zvíře nepřeskočí. Paní učitelka nám název pohoří a nejvyššího vrcholu neprozradila, vše jsme museli vyluštit a vyhledat v hádankách a skrývačkách.
Nejprve jsme ve skupinách pátrali po názvu pohoří - skládali jsme rozstříhaný obrázek, po správném složení jsme získali přesný název. Dozvěděli jsme se, že Himalájím se také říká "Domov sněhu". Jako jedna z mála A poté jsme měli za úkol nají na obrázku bludiště cestu z nejvyšší hory světa zpět so základního tábora.
 |
Znaveni po náročném sestupu z nejvyššího vrcholu světa Mount Everestu do základního tábora, jsme se s chutí pustili do dalšího tématu - tradiční čínské kuchyně. Bylo třeba načeprat sílu na další cestu. Čínská kuchyně se vyznačuje neobyčejnou rozmanitostí. V pracovních listech jsme doplňovali názvy potravin, které se běžně používají při přípravě rozmanitých jídel. Na interaktivní tabuli jsme přiřazovali jídlům správné názvy. To ale byla ta jednodušší část úkolu. Dále nás čekalo několik potravin, které jsme neznali a u kterých jsme také měli doplnit názvy. Chybělo nám celkem 55 písmenek a ty jsme mohli získávat jen při plnění dalšího úkolu - "pěstování rýže". |
Rozdělili jsme se na dvě skupiny. První skupina představovala farmáře, kteří na svém políčku pěstují rýži. Jejich úkolem počítání vybraných příkladů. Po té se svými vypěstovanými produkty - vypočítanými příklady - přicházeli za strážcem tržnice, který odměnil papírovými penízky jejich úrodu podle zásluhy. S vydělanými penězi jsme dorazili na tržnici za prodejci, od kterých jsme si kupovali potřebná písmenka.
Velká přestávka - čas odpočinku a dobrou svačinku. Hodování probíhalo také v duchu čínských tradic. Posadili jsme se ke společnému "prostřenému stolu", ke všem dobrotám, které nám nachystaly naše maminky. Paní učitelka každému rozdala čínské hůlky - tradiční čínský jídelní příbor a my jsme se pustili do jídla.
Jak to ti Číňani dělají, že se dokážou s takovými mrňavýma naběrátkama najíst? Zkoušeli jsme hůlky správně držet, nakonec si s nimi poradil každý podle svého. Hlavně, že dobroty doputují tam, kam patří - do našeho bříška.
Zjistili jsme, že čínské písmo je úplně odlišné od toho našeho. Když nám v kruhu na koberci paní učitelka ukázala kartičky s nějakými čárkami a klikyháky, tvrdila nám, že je to čínské písmo. Nevěřili jsme jí, říkali jsme, že to teda ne. Ale ona pořád, že jo. Divili jsme se, že takové "sem a tam" čárečky se snad ani nedají přečíst. Jak to funguje? Opravdu dokáží Číňané napsat jenom takovými čárkami třeba větu: "Máma mele maso. Ema má mísu. Ó my se máme"?
Pak jsme se od paní učitelky dozvěděli, že čínské písmo se vyvinulo z jednoduchých obrázků. Ale protože je kreslení obrázků pracné, zjednodušením vznikl současný tvar znaku.
Zkoušeli jsme čínské písmo napodobovat, ale byla to fuška. Každý si mohl napsat čínskými znaky svoje jméno a bylo to hodně, hodně obtížné. Ti, co měli jméno sestavené ze dvou či tří znaků, na tom byli ještě dobře. Nejtěžší jména s nejvíce znaky měl třeba Kryštof, Daniel, Viktorka.
